V Bradavicích pošesté - Naděje lidstva odchází...

XXX. Naděje lidstva odchází...

První se z jejich nehybného představení vzpamatoval Harry. Řekl Seamusovi, ať odvede Nevilla na ošetřovnu, sám pak popadl profesorku Trelawneyovou a vydal se s ní za Brumbálem. Bylo velice obtížné dostat se vůbec k chrliči, za kterým se Brumbálova pracovna skrývala, protože kromě profesorky, kterou nesl v náručí, za sebou táhl také Rona, který se ještě nevzpamatoval a tak, s hůlkou stále napřaženou, nebyl schopen jediného pohybu. Když k němu pak konečně dorazil, slavnostně přísahal, že se musí Brumbála zeptat na heslo, protože ho zase nevěděl. Chvíli tam jen tak postával, dokonce přemýšlel, že by na profesora mohl jen tak křiknout.
„Profesore?“ špitl. „Pane! Hej?!“
„Co tady hulákáte jak na lesy, Pottere,“ zasyčel Snape, který se tam zrovna v tu chvíli objevil, ostatně jako obvykle, když něco potřeboval a osud se mu v tom snažil zabránit. Harry se ho docela lekl, protože profesor vyplul zpoza rohu jako nějaký bubák. „To si myslíte, že tady budete takhle řvát, když je vyučovaní? Chcete, abych vám…“
„… nechci,“ skočil mu Harry do řeči. „Jenže potřebuji mluvit s profesorem Brumbálem, pane. Něco se totiž stalo.“
Teprve teď si Snape všimnul profesorky, díky které si Harry myslel, že už asi nikdy nebude vlastník svých milovaných rukou. Celou dobu ji totiž držel v náručí a profesorka byla s prominutím „těžká jako kráva“.
Snape zřejmě vytušil vážnost situace, otevřel chrlič a nechal Harryho nastoupit na jezdící schody. Celou tu dobu ho však bedlivě pozoroval, dokud se mu Potter neztratil z dohledu.
Harry se nechal vyvést až nahoru před dveře Brumbálovy pracovny. Ani neklepal, protože vlastně neměl jak a tak dveře jednoduše rozkopl. Nemohl se ubránit úsměvu, když viděl Brumbála za jeho psacím stolem, jak leknutím nadskočil. Položil (spíše pohodil) profesorku na pohovku, posadil Rona na židli a sám zmoženě dopadl do křesla. Ron působil velice vtipným dojmem. Seděl totiž na židli jako socha. Pusu měl stále otevřenou dokořán a hůlku stále napraženou.
„Co se stalo, Harry?“ zeptal se ředitel a očima přejížděl od profesorky, přes Rona, až k Harrymu.
Harry neodpověděl. Zmoženě si mnul své ruce a potají doufal, že mu je nebudou muset amputovat.
„Harry?“

***

Neville si na ošetřovně moc dlouho nepobyl. Jakmile mu madame Pomfreyová oznámila, že mu nic není, přesto by tu však měl zůstat přes noc na pozorovaní, postavil si hlavu, že ihned musí za Harrym a Ronem. Madame Pomfreyová se mu v tom samozřejmě snažila zabránit a nejspíš by asi vyhrála, kdyby si pro Nevilla nepřisel sám Albus Brumbál osobně.
Neville, Harry, Ron a Brumbál teď seděli v jeho pracovně a podrobně rozebírali to, co se stalo.
„Tak ještě jednou, Harry,“ říkal zrovna Brumbál. „Jak zněla ta věštba?“
„No,“ zamyslel se tázaný, „bylo to něco v tom smyslu, že Voldemorta dokáže porazit jen ten, kdo prošel zkouškou života a smrti a ten někdo je Vyvolený… tak nějak.“ Brumbál na něj tázavě pohlédl. „Já nevím,“ bránil se Potter, „bylo to hrozně hektický!“
„A řekla paní profesorka přesně tohle, Harry?“
„Jo, akorát s tím rozdílem, že Voldemorta - sakra, Neville, neškubej sebou tak - nazvala tím, kdo znovu nabyl sílu, či tak něco.“
Brumbál vypadal, že to ho zaujalo. „Potřeboval bych přesné znění, Harry. Nevadilo by ti, kdybych…“
„Ne,“ skočil mu Harry do řeči, „počítal jsem s tím.“
Brumbál se pousmál a odněkud ze svého psacího stolu vytáhl nádobu, ve které byla šedo-modrá tekutina - Myslánka.

***

„Musím jít, Hermiono,“ řekl Harry a nepatrně zvýšil hlas. Začínal být už trochu hysterický, protože se mu Hermiona snažila v jeho odchodu zabránit.
„Harry, nemůžeš! To je přece šílenství!“ říkala pravě a v očích měla slzy.
„Ta věštba,“ vysvětloval a balil si při tom potřebné věci, „ta věštba jasně říká, že Voldemorta dokáže porazit jen ten, kdo prošel zkouškou života a smrti. Hermiono, podle tý pověsti tou zkouškou musím projít, abych našel Lektvar života. Všechno je to do sebe zapletený. Musím najít ten lektvar, abych vrátil Siriusovi život a musím taky projít tou zkouškou, abych porazil Voldemorta. Bez tý zkoušky jsou Bradavice ztracený, jestli je Voldemort napadne. Jestli je totiž napadne a já nebudu mít tu zkoušku za sebou, nedokážu ho zřejmě porazit, chápeš?“
„Ano, chápu. Ale co když tou zkouškou neprojdeš?“
„Tak zemřu. To je riziko, které musím podstoupit,“ řekl Harry odevzdaně.
„Půjdu s tebou!“ řekl Ron a začal si balit věci. Nemohl přece kamaráda opustit.
„To teda nepůjdeš!“ řekli Harry a Hermiona unisono. Harry pak pokračoval: „Musíš tu zůstat, kamaráde. V případě, že bych neuspěl, budeš se o ně muset postarat. Navíc,“ pousmál se, „nebelvírské družstvo potřebuje nového kapitána.“
„Nebudu kapitán!“ ohradil se zrzek. „Budu tě ale zastupovat do té doby, dokud se nevrátíš!“
Hermiona už neudržela slzy a rozplakala se. Ty jí stékaly po tvářích, jako kdyby se zrovna protrhl ten nejčernější mrak. Žalostně se otočila na Ginny: „Ať nikam nejde! Řekni mu, ať zůstane!“
Harry se na rudovlásku otočil a s nepatrným úsměvem řekl: „Já musím jít, Ginny!“
„Já vím,“ řekla. „Vrať se brzy. Budu na tebe čekat!“

***

Když Hermiona konečně přišla na to, že Harryho rozhodnutí nijak neovlivní, rozhodla se alespoň ho doprovodit do haly k bráně. Harryho kamarádi však nebyli jediní, kdo se rozhodli se s ním rozloučit. Když totiž dorazili do haly, po stranách u stěn stáli natěsnaní ostatní studenti z celé školy (kromě Zmijozelských), včetně profesorů a ředitele školy.
„Jak se o tom dozvěděli?“ zeptal se Harry nevěřícně.
„Zpráva o věštbě se roznesla po hradě hrozně rychle. Není těžké domyslet si, co Vyvolený udělá,“ řekla Hermiona a pokusila se o úsměv. „Přišli se s tebou rozloučit.“
Pohled na studenty, kteří mlčky stáli a sledovali ho, dohnal Harryho k tomu, že měl slzy na krajíčku. Nikam nechtěl. Měl strach. Nebyl to strach ze smrti, ale strach z toho, že už své kamarády třeba nikdy neuvidí.
Rozloučil se s Ronem, Hermionou a Ginny a pak se vydal uličkou, kterou mu studenti svými těly vytvořili.
Nikdo nic neříkal. Děvčata plakala, někteří chlapci také… dokonce i profesorka McGonagallová se slzám neubránila.
„No tak, Albusi,“ snažila se Brumbála přemluvit, „nemůžete ho nechat odejít. Vždyť jde na jistou smrt!“
„On musí jít, Minervo. Já to vím a on to ví také,“ odvětil Brumbál smutně. „Nezbývá než jen věřit.“
Brána se otevřela. Venku už byla tma, obloha byla temná, hustá mlha zakrývala celé pozemky. Jakoby i počasí plakalo s ním…
Harry se naposledy otočil. Všechny je přelétl pohledem a zeširoka se usmál. Pak už jen mohli sledovat jeho siluetu, která se ztrácela v mlze, když začínalo pršet.
„A tak naděje lidstva odchází…“ řekl Brumbál potichu.